Volvista Tomáš Vymazal: Jak covid změnil lékařství?

Jsme za covidem?
Nejsme a asi už nikdy nebudeme. V okamžiku, kdy se jakýkoli organismus tohoto typu objeví, tak tu bude s námi. Otázkou je, v jaké podobě. Jak moc bude škodit. A jak moc my budeme chtít, aby nám zasahoval do životů. Ale nejspíš tady bude napořád.

Co covid dal a vzal?
Dal nám jistotu, že české zdravotnictví je silný, robustní systém, který čelil něčemu, o čem vlastně nikdo nevěděl, co to je. A dokázali jsme se tomu postavit razantně, rychle a efektivně. V segmentu lůžkové péče se ukázalo, že dokážeme držet pohromadě, že si dokážeme pomáhat. Žabomyší spory a šarvátky šly stranou a fungovalo to profesionálně i lidsky úžasně. Z pozice části zdravotního systému jednoznačně dobře.

Co se týká pozice „občan“, tak tam už je to trochu horší. Protože si nemyslím, že řada opatření byla dělána s rozmyslem. Jasně, nikdo to neuměl. Ale neefektivita, respektive potřeba obohatit se na úkor něčeho či někoho byla naprosto zjevná. Velmi zklamaný jsem byl z médií. Z toho, jakým způsobem tendenčně a hystericky informovala. Ve snaze zvýšit si sledovanost nebo čtenost. To bylo velmi smutné zjištění.

A to se netýká jen covidu. Objektivní informovanost jde, mám pocit, úplně stranou. Je čím dál tím víc zastíněna potřebou jednotlivců se zviditelnit – a to za pomoci titulků a věcí, které děsí. Ve snaze vystrašit nebo naopak navodit pocit jakési pseudosounáležitosti.

Komplikovalo to vaši práci?
Do jisté míry v tom, že člověk musel kromě objektivních problémů řešit i tyhle nově vytvořené. Byli lidé, kteří se strašně báli úplně všeho. Nenechali si objektivně a odborně poradit. Odmítali léčebné postupy. Kvůli médiím měli pocit, že nejsou léčeni správně. Tím, že se virus během dvou let měnil, měnil se i náš terapeutický přístup. Ať už se to týká léků, protilátek, očkování, podpory životních funkcí, selhávání plic a tak dále. Vlastně to medicínu posunulo. Z historie víme, že každý válečný konflikt posune zdravotnictví velmi dopředu. Tohle nebyla válka v pravém smyslu slova, ale v zásadě ta mobilizace lidských i materiálních zdrojů byla ohromná. V tomhle nám to pomohlo. Ale kdyby média postupovala uvážlivěji, tak by to všechno proběhlo hladší a elegantnější formou.

Jak pandemie covidu proměnila váš obor?
Proměnila. V dobrém. Začalo se o něm více mluvit. Náš obor je specifický v tom, že pacient většinu času v naší péči „spí“. Přijede na sál, léky je ovlivněný jeho psychický stav, aby byl zklidněný. Pak se uvede do anestezie, laicky „uspí se“, a proběhne operační zákrok. Pacient je poté v doznívající anestezii převezen na standardní oddělení nebo na JIP. A tam, až odezní anestezie, už zase vnímá svého chirurga. Před operací a po operaci. Stejně tak většinu času v intenzivní péči je nemocný, více či méně pod vlivem léků, které ovlivňují jeho vědomí a paměť.

A covid to změnil. Začalo se mluvit o anesteziologii, o intenzivní medicíně. Že bez těchto odborností by to nešlo. Ukazovalo se v médiích, co vlastně děláme. Jak vypadají naše pracoviště. Zatraktivnilo to náš obor. A projevilo se to vyšším zájmem zdravotních sester pracovat v těchto těžkých a náročných provozech. Stejně tak i lékaři. V loňském i letošním roce jsme měli nejvíce absolventů lékařských fakult, kteří se hlásili konkrétně na naše pracoviště. Covid náš obor zviditelnil a ukázal jeho vysokou prestiž.

Říkáte, že pacienti spí. Je ale rozdíl mezi fyziologickým spánkem a ztrátou vědomí navozenou podáním léků?
Bezpochyby ano. Kdybychom ale znali přesně rozdíl, věděli bychom, jak a v jakých částech mozku „naše“ léky fungují. První anestezie éterem byla podaná před více než 170 lety. A paradoxem je, že my dodnes vlastně pořádně nevíme, jak anestezie v mozku funguje. Teorií je celá řada a určitě v tom hrají roli molekuly, které se v normálním spánku v mozku uplatňují. Celková anestezie má tři složky. Tou první a základní jsou léky, které způsobují ztrátu vědomí, druhou, velmi důležitou složkou, jsou léky proti bolesti a tou třetí jsou látky, které uvolňují napětí svalů, aby mohl chirurg pohodlněji operovat. Každý pacient je individuální a každý operační zákrok má svá specifika. Víme, že to funguje, jen detailně nevíme jak.

Měli by se pacienti anestezie bát?
Bát se anestezie je hloupost. Farmaka máme velmi bezpečná, způsoby monitorování životních funkcí taky. Máme robustní základnu kvalitních anesteziologů. Obecně se říká, že bezpečná není anestezie, ale anesteziolog, který dokáže odhadnout rizika. Pokud je udělaná správně, erudovaným lékařem, je bezpečná. Ať už je celková, nebo lokální.

Proč jste anesteziologem vy?
Já jsem tento obor vlastně dělat nechtěl. Chtěl jsem být doktor a bavilo mě jezdit se záchrankou. Nicméně v průběhu let jsem prošel všemi částmi našeho oboru. A to mě přesvědčilo, že anesteziologie a intenzivní péče je to, co mě baví. Proto, že je to akční. Rychlé.

Klinický stav pacienta se v našem oboru velmi rychle mění. Krvácení, komplikace v dýchacích cestách, komplikace oběhová. A vy musíte rychle reagovat a hned vidíte efekt. Je to do jisté míry adrenalin. To se mi líbí nejvíc. Chirurg si operuje, ale jestli ten člověk přežije, do jisté míry záleží na vás. (úsměv) Už Sir Robert MacIntosh říkal, že anesteziolog je jako vzduch. Je-li přítomen, nikdo ho nevnímá. Není-li, postrádá ho každý.

Nebylo vám to někdy líto?
Nebylo. Naše angažmá je bezprostředně před operací, během operace a různě dlouho po operaci. Jako anesteziolog ale neřešíte pacienty, kteří jsou obtížní na komunikaci. Kteří vám nedůvěřují a vy je musíte přesvědčovat. Poučíte je a oni na vaše doporučení stejně nedbají. Nemusíte často řešit obtížnou komunikaci s rodinou nebo psychologické otázky. To je na kolezích, kteří pacienta vidí v bdělém stavu. Možná je to daň, nebo benefit. Pro mě benefit. Řešíme jen ty medicínské věci.

Je anestezie bezpečnější než před dvaceti, třiceti lety?
To určitě je. Máme bezpečnější léky s minimem vedlejších účinků. A máme lepší techniku na monitorování pacientů. Dnes můžeme monitorovat svaly, hloubku vědomí, respektive, v jak moc hluboké anestezii člověk je. Máme ultrazvuk, kterým si můžeme zobrazit vstupy do žil, když zavádíme kanyly. Můžeme posoudit výkonnost srdce. Kolik tekutin má člověk v těle a zdali je nepotřebuje dodat. Ale stále platí, že anestezie je bezpečná tak, jak je dobrý anesteziolog.

Jaké trendy vládnou vašemu oboru?
Snaha je udělat veškeré procesy ještě bezpečnější a efektivnější. Používat techniku, která nám odhalí rizika a dá nám lepší přehled o zdravotním stavu pacienta. Další velký trend se dá shrnout do čtyř písmen – ERAS (Enhanced Recovery After Surgery). Přístup k pacientovi, který minimalizuje komplikace, přispívá k rychlejšímu zotavení i zkrácení doby hospitalizace. Klíčem je spolupráce všech medicínských oborů. Zvolit optimální rozhovor s pacientem, vše mu adekvátně vysvětlit. Říct mu, v jakém stavu je. Vyzvědět, co od operace očekává. A samozřejmě precizně provést vlastní operační zákrok. ERAS zahrnuje celý proces pobytu člověka v nemocnici. To je velké téma, diskutované mnoho let.

Mění se i český pacient?
V západních zemích je přece jen stále jiný přístup lidi ke zdraví jako k hodnotě. U nás byl i v Ústavě dlouho článek o tom, že právo na zdraví má každý. Je to nesmysl. Když někdo vede nezdravý životní styl – kouří, pije, nesportuje? Pak k vám přijde obézní, vlastním životním stylem zdevastovaný diabetik a bude se něčeho dožadovat a vše bude chtít zadarmo? Tak je to špatně. Ale poslední dobou, i díky covidu, lidi o svém zdraví více přemýšlí. Jsou vzdělanější a jsou více aktivní. Své zdraví vnímají jako něco, co není zadarmo, ale o co je třeba aktivně pečovat.

Co vás v práci těší? Co je ten nakopávač?
Geneticky zafixovaná potřeba pomáhat lidem. A nakopávač je asi to, když se vše povede. To je to, proč se těšíte do práce a jdete do toho znovu a znovu.

Je někdo, kdo na anestezii nemůže?
Jsou velmi vzácná onemocnění, kdy není možné zvolit bez rozdílu stejné postupy a farmaka. Ale, že by někdo nemohl dostat anestezii? S tím jsem se nesetkal. A myslím si, že takový člověk ani není.

Jak si stojí česká anestezie v kontextu světa nebo Evropy?
Velmi dobře. Úroveň našich lékařských fakult je na velmi vysoké úrovni. Vybavení našich nemocnic je na velmi dobré úrovni. Celkově úroveň doktorů je přinejmenším srovnatelná s jakoukoli zemí Evropy. O erudici by nikdo neměl pochybovat. Můžeme se tedy bavit o srovnání technického a materiálního vybavení nemocnic a platech zdravotníků. Technické vybavení je srovnatelné se světem. Rozdíl je v platech. Ale to samozřejmě neznamená, že úroveň péče je poskytována podle jejich výše. (úsměv)

Vidíte řešení, co se finanční situace českého zdravotnictví týče?
Jako si můžete zvolit výši pojistky a rozsah krytí u auta nebo u dovolené, stejně tak by bylo dobré si zvolit rozsah zdravotního krytí. Americký systém je extrémní. Ten by nebylo dobré následovat. Ale jakási spoluúčast navázaná na zdravotní stav, na komerční pojištění, tak jako třeba v Holandsku? To je krok správným směrem. A dřív nebo později se bude muset zavést i u nás. Nemůžeme u nás čerpat úroveň Západu s příspěvkem v rámci daní České republiky. I na Západě jsou programy základní a programy příplatkové.

Chybí v Česku doktoři a sestry?
Mně konkrétně doktoři nechybí. Naštěstí máme plný stav. Problém je se sestřičkami, kterých je dlouhodobě málo. Snažíme se naše kolegy motivovat, aby neodcházeli.

Proč by se měl mladý lékař stát anesteziologem? A proč na vašem pracovišti?
Pokud má rád adrenalin. Má rád akci. Rád přemýšlí a je šikovný manuálně. Chce vidět efekt toho, co udělá, okamžitě. A pokud ho baví být vystavován extrémním situacím. Pak je obor anesteziologie a urgentní medicíny přesně pro něj. A proč pracovat u nás? Protože se dostane ke všemu, co tento obor nabízí, v tom nejširším představitelném spektru.

Text: Aleš Wallcon, foto: Jakub Deml